"Můj milý deníčku,..." Část 14. "Konec roku a začátek prázdnin"

Její životní situace se pomalinku zlepšuje, alespoň dnešní díl vás tak nějak potěší a neuslyším ty nářky, jaká je to chudinka, otázkou je, jak dlouho jí to štěstí vydrž, přece jen má ještě hodně nedořešených problému...

10.07.2005

Můj milý deníčku, píšu ti zase po dlouhé době, protože jsem neměla tak nějak čas nebo jsem byla strašně líná:-). Ale neboj, tentokrát ti nejdu vyprávět nějaké hrozivé příběhy, co se mi staly, náhodou, uplynulé dny byly celkem šťastné, alespoň jak jen to bylo možné. Po té, co jsem se tehdy z výletu vrátila domům, jsem onemocňěla, takže jsem na týden zůstala doma. Což sem byla celkem ráda, protože ve škole se stejně neučíme, takže jsem už nemusela pracně shánět sešity na dopsání si probrané látky a navíc, jak asi tušíš, jsem se zase na chvíli zbavila té debilní třídy, do které chodím.
No, a když jsem se vrátila zpět do školy, tak už jsem tam měla strávit jenom čtyři dny a bude šmitec, pevně jsem doufala, že to tam vydržím. Ve skutečnosti to nebylo tak hrozné, jak jsem ze začátku si myslela. Ten první den, co jsem tam měla strávit, bylo pondělí. Měli jsme šest hodin, neučili jsme se, jenom jsme odevzdávali učebnice(tento rok to bylo poprvé, co jsem měla knížky tak zničené, že jsem musela platit, ale no co, bylo to jenom 20 korun...). Každý jsme si měli přinést nějakou tu zábavu, ať se tam v průběhu toho vybírání nenudíme. Většina se samozřejmě shlukla do skupinek a bavili se mezi sebou. To, že se s mnou nebavili, mě ani nepřekvapuje, to bylo celkem normální, ale dokonce si ze mě ani tolik neutahovali, zřejmě proto, že největší třídní xindlové chyběli, zaplať pánbůh. A já tam tak sama seděla ve své lavici a vzpomínala na celý ten rok. Rok to byl pro mě snad ze všech nejzvláštnějších, dostala jsem se k čarodějnictví, našla jsem si přes chat přátele, ve škole zase ztratila, zamilovala jsem se do Petra, který mě opustil, málem jsem zničila rodinu, ne-li i s naším barákem, máti čeká brášku, a mě tu ušikanovali až do té míry, že příště školní rok budu trávit na nové škole. Tam už si samozřejmě dám pozor. A v tu chvíli jsem se vzpomněla i na Petra, a začalo mě být zle. Vždyt´já ho už asi nikdy neuvidím! K němu domů po tom všem nemůžu, na volání neodpovídá,asi jsem ho nadobro ztratila. A to jsem na něj udělala kouzlo, jak to, že nevyšlo? Asi nebyla příhodná konstelace hvězd a planet a ani já jsem do toho rituálu nedala příliš energie. Musela bych ho zopakovat, ale na to se teď necítím. Vytáhla jsem si mobil, že si na něm zahraju nějaké ty hry, než se začtu do té knihy, co jsem si nedávno půjčila z knihovny(Mlhy Avalonu od nějaké M. Z. Bradley - krásný příběh o víle Morgan). A do toho si ke mě, skoro až drze, přisedla Bára.Ano, ta Bára, která večně nechodí do školy, ta Bára, která mě spolu s Veronikou, exkomunikovala z našeho covenu. Nejdřív jsem se chtěla ohradit, co si to dovoluje, ale ona byla rychlejší a byla jsem za její rychlost nakonec i ráda. Zeptala se mě, jak se mám a jak žiju. Tak jsem ji řekla, že život ujde, ale mohl by být lepší. Na to jsem se jí zeptala, co se tak se mnou baví. Ona si tak těžce oddychla, já znervózněla, a odpověděla mi, že se teď dějí strašné věci. Co se dějě? vyhrkla jsem na ní. Začali mi vyprávět, že se začala dohodadovat s Veronikou o covenu, o moci nad ním, nad přispíváním do společného fondu i nad tím, že bylo zbytečné a vlastně nešťastné, mě z covenu vyhodit. Veronika se prý na ní naštvala a vyhnala jí pryč s tím, že na coven kašle, že si sama vystačí sama a že nás obě dvě prokleje. Já jsem otevřela jsem pusu do kořán, co se všechno stalo a ona povídala dál. A tak se mě chtěla zeptat, jestli bych to s ní nerozjela znovu, že bychom založili vlastní coven a společně se Verče ubránili. Já byla tak šťastná, že se karta obrací! A tak jsme se spolu zakecali, všechno, co se mi dělo, jsem ji vylíčila.
Další den jsme měli jenom čtyři hodiny a ty jsme strávili na počítačích, a toho jsme využili pro chat. Teď jsem si ho zase dlouho neužila, to víš, doma ještě stále panuje špatná nálada a nechci to ještě zhoršit, už beztak je to všechno kvůli mě, i když za to ve skutečnosti nemůžu. Samozřejmě, že jsme se stačili během té doby zkamárádit, jak nikdy dřív.
Ve středu jsme měli jakousi školu v přírodě, nebylo to však nic jiného, než to, že jsme šli do nějakého lesa a tam jsme si založili ohínek a oni přitrouble začali zpívat ty hrozné trampské songy,je jasné, že k něčemu tak strašnému jsem se nepřidala. Natož Bára. My jsme byli tak vzadu, nikdo si nás nevšímal a luštili jsme tam knihu Magie od Josefa Veselého. Prý, že teď vypadal Magii pro pokročilé, jsme se dohodli, že si ji později koupíme. A tak jsme tam všechno projednávali, vážně se bavili o astrálu, o cestování v něm, o magii apod. Samozřejmě i o Veronice, prý ji den před tím volala, že se se mnou zase kamarádí, a že jí společnými silami přemůžeme. Na to mi řekla recept, jak se mám zbavit jejich dřívějšího prokletí, že mi žádné čarování nevýjde. Stačí jen pár černých svící na zahnání negativity a také zničit definitivně panenku, kterou si vyrobili, aby symbolizovala mě. Tu panenku kdysi zakopali a ona ví kde, takže by neměl být problém ji dostat ven.
A odpoledne jsme si vyšli ven. Měli jsme nejdříve namířeno do jednoho vzdáleného lesa, že vyhrabem tu figurku, ale ona tam nebyla. Veronika ji totiž stihla ukrást, kráva jedna, ale my se jí ještě pomstíme! Na to jsme se nakonec vykašlali a šli jsem na jednu krásnou louku, kde jsme rozprostřeli deku, na kterou jsme si sedli a na ní dali všechny možné věci, co jsme přinesli. Bára přinesla tarotové karty, které si koupila, runy, vonnou tyčinku, nějaké pití, zatímco já pár housek k jídlu, a dvě bílé svíčky, které jsme si tak přitom zapálili. K tomu kalendář v mobilech a začali jsme se bavit o tom, kdy uděláme jaké kouzlo s tím, že musíme mít na zřetel, že budou prázdniny o obě někam odcházíme. Chtěla jsem navrhnout zlomení toho prokletí už na nejbližší nov, ale bohužel to ona odešla k babičce, takže všechno ostatní musíme udělat až potom. Naplánovali jsme si postupně kouzlo na zlomení toho prokletí, na více peněz, protože čarodějnictví hold leze do peněz, pak také živlové zasvěcení, na lásku, na to, aby se mi na nové škole dařilo, na to, abych se Bařina sestřenice uzdravila a její matka našla práci a na to, aby se bráška narodil zdravý a také na ochranu před všemi nepřejícími lidmi. No, máme toho hodně, a to k tomu ještě musím připočítat Lugnasadh, na který ovšem zase já nebudu doma. To nevím, jak to uděláme. Snad tohle všechno během prázdnin stihneme.
A další den vysvědčení. No, bylo jasné, že tentokrát samé jedničky, jak tomu vždy bylo, nebudou, měla jsem trojku z matematiky a tělesné výchovy(tělocvik opravdu ze srdce nenávidím), a dvojku z českého jazyka, anglického jazyka, dějepisu, výtvarné výchovy(nechápu proč, malování mě vždycky bavilo), přírodopisu a zeměpisu. Nic moc, ale jsem ráda, že nakonec nepadla dvojka z chování. Alespoň to, snad to na nové škole bude lepší. Odcházela jsem z té školy s pocitem, že se zbavuju jednoho velkého problému, že konečně jsem svobodná. Byla jsem tak šťastná, ne však už mí rodiče, které moje známky moc nepotěšili, máti mi ani za něj nic nedala, za to papá alespoň tajně pětistovku.
A jsou tedy prázdiny, můj milý deníčku, sice se nudím, protože Bára je pryč a vrátí se až 15. v pátek, v televizi nic nedávají a internet nám blbne, takže na něm nejde vůbec chatovat, ale jsem šťastná, že vůbec jsou...

11.07.2005, by Dragon of Celts