"Můj milý deníčku,..." Část 13. "Nepovedený rituál"

No,jelikož nebyl čas, tak další díl předkládám se spožděním až teď.

23.06.2005 — Jak skončil školní výlet

Můj milý deníčku, kdybych věděla, co všechno se v uplynulém dni stane, tak bych se asi tomu jenom smála. Spíš je mi do pláče. Momentálně je už zase půlnoc a ležím doma v posteli.Jsem alespoň ráda, že doma vůbec jsem. Tak začnem. Pamatuješ si na to, jak jsem ti minule psala o tom, jak jsem na školním výletě a že se chystám na to velké kouzlo? Byl totiž úplněk a proto jsem si nemohla ho dovolit vynechat, výlet, nevýlet. A tak jsem po té, co jsem ti napsala, sbalila všechny pomůcky do malého baťohu, tebe shovala pod deku na postel a tiše se vykradla jak z naší chatky, tak z celého rekreačního střediska. Už předtím jsem si v tom hlubokém lese, který byl nedaleko, našla jedno překrásné místo, které se přímo suprově hodí na rituály. A k němu jsem měla samozřejmě namířeno. Jenže už nebyl den, ale hluboká noc a já jsem v tom lese dokonale ztratila. Myslela jsem, že mi bude na cestu svítit alespoň Měsíc a hvězdy, ale do večera se zatáhlo, takže jejich zář byla sotva rozpoznatelná. Hupsla jsem do toho lesa co nejrychleji, říkala jsem si, že kdyby mě nachytali, tak se asi zblázním — a to jsem se také bála. Po několika minutách bylo jasné, že jsem sešla z cesty, chvíli jsem se jí snažila znovu najít, ale to bylo bez úspěchu. A tak jsem se v nouzi rozhodla, že jednoduše a prostě musím najít tady a teď místo jiné, které by se dalo použít. Čas utíkal, měla jsem pocit, že jsem v tom lese už několik hodin a já stále jsem se neusadila, abych mohla vykonat ten rituál. Sem tam jsem slyšela nějaké šustění listí a praskání klacků — myslela jsem si, že to dělá lesní zvěř — a to mi na nebojácnosti zrovna nepřidávalo. Když už se mi dokonale klížily oči a chtělo se mi spát, tak jsem našla, ne sice tak hezké, ale přijatelné místo. Já už bych v tu chvíli brala snad i veřejný záchodky, jen abych to měla za sebou. Tam jsem s sebou práskla a omylem jsem usnula. Za chvíli jsem se s leknutím probudila a donutila se udělat to, co jsem měla v plánu. Absolutně jsem neměla ponětí o čase, nedalo se to poznat ani z té oblohy, když bylo tak zataženo. Vytáhla jsem všechny pomůcky — 2 vonné tyčinky, svůj athame — stále místo nich používám nůžky, ale už jsem v obchodě vyděla jeden krásný nůž, takže si už na něj šetřím, pohár — stále obyčejná sklenka a jelikož jsem si z domova vzít nemohla, tak jsem ji na chvíli ukradla místní jídelně — div, že na to ještě nepřišli, 2 bíle svíce, dětskou panenku, sůl a vodu. A začala jsem. Do toho jsem slyšela nějaké divné zvuky, ale nemohla jsem se jít podívat, protože jsem už utvořila kruh. Kruh jsem opravdu odflákla, jen abych to už měla konečně za sebou. Ani jsem si z domova nepřinesla živlové svíce — jednu na každou stranu. Prostě jen tak — halabala- jsem se svýma athamem udělala kruh a nějaké Mocnosti mi byly v tu chvíli ukradené, obzvášť po té, když mi moc nepomáhali překonat mou ospalost. Ta panenka měla symbolizovat mě. Velice rychle jsem si vysvětila a prohlásila ji za můj vlastní odraz, do toho nějaké kecy typu "Co se stane té panence, to se stane i mě..." apod. a bylo to. Bylo to kouzlo na mou vlastní ochranu. Tu panenku jsem položila na provizorní oltář, který jsem si vytvořila ze svého baťohu — alespoň tam tak nepřekážel. Zapálila jsem i tu druhou bílou svící s tím, že jsem při tom prosila Mocnosti, aby mi dopřály ochranu před ostatními a pak jsem kolem panenky rozsypala do kruhu tu sůl na znamení stálé ochrany. Kouzlo to bylo, myslím, i přes to všechno, úspěšné, už jsem si plánovala, jak všechno rychle ukončím a sbalím a dostanu se zpět do chatky a nikdo si toho nevšimne. Jo jo, to jsem si opravdu myslela. V tu chvíli z nedalekého křoví vyskočili tři kluci z naší třídy a halasně se tam smáli mému čarování. Dělali si z toho a ze mě srandu. Já jsem toho využila a během té doby, co tam tak stáli a smáli se, jsem naházela všechny pomůcky do baťohu a hodila ho na záda. Bušelo mi tak strašně srdce, ani jsem si neuvědomovala, že tohle byl vlastně důkaz toho, že mi kouzlo nevyšlo. Nebyla jsem ani schopná pořádně přemýšlet. Zařvala jsem na ně sprostou nadávku a začala jsem utíkat ještě hlouběji do lesa. Když se ti hromotluci vzapamatovali, tak si to hned namířili za mnou. Do toho nás všechny vystrašil blesk a následně hrom a za několik sekund se spustil strašný dešť — hotový slejvák, při kterém je člověk promoknutý skrz naskrz během pár vteřin. Alespoň tohle všechno mě probudilo. Jenže oni mě honili dál, měli výdrž, ale já se v tom lese přece jen víc vyznala, po chvíli jsem poznala, kde to vlastně jsem. Pak toho měli dost a já běžela dál, ani už jsem nevěděla kam. Pak jsem si chtěla odpočinout. Bouře burácela dál. Na pár minut jsem se opřela o jeden velký kámen, ale oni to ve skutečnosti nevzdali a zachvíli se ukázali znovu. Už jich nebylo tři, ale jenom dva, až později jsem pochopila, že ten třetí se vrátil zpět, aby tohle všechno mohl navykládat naší učitelce. Blesklo mi hlavou, že z téhle školy musím jedno navždy zmizet a pustila jsem se do dalšího útěku. Pak jsem ovšem zakopla a padala jsem z nějaké stráně dolů. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde je dole, nešlo to ani zastavit a doufala jsem, že až se zastavím, že budu živá, zdravá a celá. Dopadla jsem jenom s několika odřeninami, ale později mě pořádně rozbolelo zápěstí. Ti kluci se stačili zastavit a tak dál za mnou nešli. Jakmile jsem se vzpamatovala, tak jsem vstala a utíkala pro jistotu dál. Bylo mi jedno, že tak či tak se musím vrátit, průser jsem měla beztak zajištěný. Během následující půlhodiny se rozednilo — byl nový den. Děšť už skončil také, ani nevím kdy přesně, ještě před tím, než jsem upadla, pršelo, ale pak ne. Bloudila jsem v tom lese ještě nějakou chvíli, bylo mi však jasné, že oni to už vzdali, a tak jsem šla už v poklidu. Absolutně jsem nevěděla, co mám vůbec dělat. Zpět jsem se vrátit musela, i když jsem věděla, co hrozného mě čeká. Vyšla jsem z toho lesa celá promoklá, s požkozeným zápěstím, unavená, špinavá, hladová. Našla jsem si jedno klidné místečko, alespoň v tu chvíli se tak zdálo, a tam jsem si lehla a chtěla usnout. Ovšem něco na mě věčně lezlo, až jsem zjistila, že je to pavouk a těch se strašně bojím, vyskočila jsem, setřásla ho a utekla pryč. Pak jsem našla nějakou asfalotovou silnici v otřesném stavu a šla podél ní. Doufala jsem, že mě někam dovede. Dovedla. Po několika úmorných hodinách jsem dorazila do nějakého městečka, už ani nevím, jak se jmenovalo, a tam jsem se jen tak poflakovala. Lidé se mě vyhýbali obloukem a ani se nedivím, víš, jak strašně jsem po té noci vypadala? Dostala jsem se na nějaký hřbitov, taková místa mě vždycky zaujmou, šla jsem se na něj mrknout. Každý druhý náhrobek měl na sobě napsáno nějakou větu z bible. Jak zle se mi z toho dělalo. Prohlížela jsem si ta jména a hlavně letopočty narození a úmrtí a v hlavě si tak vypočítávala, kolik kdo žil. Na tom hřbitově jsem strávila taky hezkou chvíli. Zahlédla jsem potom hodiny, které ukazovaly už druhou hodinu odpolední. Uvažovala jsem, co mám vlastně dělat a rozhodla jsem se, že najdu nějakého policistu, aby mě odvezl zpět ke třídě. Nechtělo se mi, ale nic mi opravdu nezbývalo. Jenže než jsem takového člověka našla, uběhli tři další hodiny a já už se málem plazila po čtyřech. Pak jsem musela na tu jejich stanici a měli na mě strašnou spoustu otázek, já na pokraji smrti, jsem jim tam musela vyprávět, jak jsem utekla od své třídy, tu čarodějnickou část jsem samozřejmě raději vynechala, nedělalo by to dobrotu, což bylo stejně jedno, protože pak jim to ostatní stejně řekli. Pak zavolali na policii té obce, u které jsme to vlastně byli, ti už měli samozřejmě mou ztrátu nahlášenou, odvezli mě zpět, podle doby cesty jsem odhadla, že jsem musela hodně daleko zajít. Když jsme dorazila ke třídě, kde panoval naprostý zmatek, byli tam i mí rodiče, všude všichni někam pobíhali apod. Do takového blázince jsem se to vrátila! Policejní auta blikala, jak z amerického filmu. Když jsem se se všmi shledala, tak jsem už měla všechno sbaleno a rodiče si mě ihned odvezli domů, v autě jsem usnula, ale ještě před tím jsem se dozvěděla dvě důležité zprávy — jednu dobrou, druhou špatnou. Ta špantná byla ta, že mi tě našli(zaplať pánbůh, že vrátili) a to nejen rodiče, ale i třída. Z toho budu mít hodně velký průser. Ta dobrá je však ta, že tímhle školním rokem končím i na téhle škole, že mě prostě přeřadí. Takže jsem je o to nemusela ani prosit...