Můj sladký úsměv jako odměna za odhalení a dopadení Gothie

Ještě tak před půl rokem bych nevěřil, že se budu plně ztotožňovat s názorem, že internet je nudný. Možná ve skutečnosti není, je to jenom o mém přístupu k němu, ale nic na tom nemění, že mi nic nového a zářného nedodává. Vyberu si cokoliv, jen ne surfování na internetu (což samo o sobě to bezcílné bloudění ze stránky na stránku je tak strašné a ubíjející, že člověk propadá do depresí). Jsou ovšem temné chvilky v mém životě, kdy prostě musím sedět hodinu na prdeli a čuměť do monitoru.
Při té poslední jsem lehce projel guestbookem Čarovného Zrcadla, popravdě řečeno, nevím, co to tam věčně řeší a je mi to ukradené. Když jsem zajel hlouběji, mírně mě pobavila otázka jednoho návštěvníka "Kdo je DoC?", z čehož má paranoia usuzuje, že někde před tím se opět pár vět věnovalo mé osobě(nevím, nepátral jsem po tom), ale ještě více mě zaujala(respektivě jako jediné mě zaujalo)pruda jedné holky(?) vystupující pod nickem Gothie, která si troufla dokonce napsat komentář pod Noiřiným nickem. To už jsme tu jednou měli, že?
Ta samá osoba se totiž potom pod směšnými komentáři objevila i na mém blogu i na blogu Úsvitu Temnoty.
Berte to jako malou úvahu z nudy, kdo se bude trapně snažit o prudu u Noiry a Dragona současně? Jedině ten, kdo ještě stále nepřekousl chat(v tom případě by Gothie nebyla sama, že).

Internet žije? Žije!

Internet mě nebaví, to už jste mohli sami zaregistrovat, k blogování se nutím jako k zubaři, e-maily dostávám snad za trest a co se kde zase píše, je mi šuma-fuk.
Podávám otázku, žije ještě internet, respektivě je na její malé pohansko-české části ještě tak rušno jako za starých dobrých? časů? Asi není a nebo svojí nechuť k virtuálnímu světu webu vidím i v ostatních, zatímco si vesele surfují dál. Ať tak či tak, přece ještě žije.
Dnes jsem měl čas se podívat na stránky i blogy, které jsem nezahlédl ani koutkem jednoho oka po dlouhé dva měsíce.
Zrcadlo rozjelo novou éru, samozřejmě nemůžu se nezmínit o skvělém článku o "králičcích"(kterou jsem stále ještě celou nepřečetl, ale i přesto si troufnu o ní předem takhle básnit), Eurik s těmi svými taky něco provedl, Zahrada už tolik nepíše(zaplať pánbůh, kdo to má pak číst), mojí osobu se "pomlouvá" jako vždy, ale Allsy - ta dokazuje, že přece ten internetový svět není mrtvý.

Za pár dní tenhle blog bude mít také narozeniny jako ten její.
A díky ní vím, že to slavit nebudu, hnusí se mi to.
Proč slavit, proč připomínat? Za chvíli je jaro, raději oslavím vlastní narozeniny a s tímhle článkem končím, neboť mě na stole čeká Psychologie reklamy, Germánská kniha mrtvých, Tajemná magická kočka, Čarování v kuchyni, Výklad snů od S.Freuda a Velká kniha rostlin.

Jak to všechno bylo...

Zní to až neuvěřitelně, ale je to pravda, že od oného článku s názvem "Drak, Vrána, Veverka, Svišť a Želva aneb konec roku 2005 a začátek nového" uběhl více jak jeden měsíc, a my, já a Vermarka, jsme se setkali teprve nedávno. Nebyl prostě čas, ale samotné setkání není tak důležité jako to, co se všechno na něm řeklo, respektivě, co všechno se na něm objasnilo.

Rozhovor s Vermarkou mě přivedl k dobrému nápadu znovu, tentokrát podrobněji a přesněji, vysvětlit události, které jsou v oném článku popisovány. Neboť mnohé nebylo vysvětleno - došlo ke zbytečným dezinformacím a mnohé věci ještě řečeny nebyly, i přesto, že jsou důležité. *

Vrátíme se k hlavné pointě celého příběhu. Byl jeden den, v ten den jsem vyšel s Vermarkou a Chestrem ven, neboť jsem se s nima den před tím po telefonu dohodl, že bychom zašli do čajovny. Když se do čajovny mířilo, tradiční Želvě, kam chodíme normálně, jsme se vyhnuli a zašli jsme do jiné.
Ptal jsem se logicky proč nejdeme do Želvy. Odpověděli mi, že v Želvě se nyní nachází Cody. To jsem bral spíše jako důvod, proč se tam ukázat a také jsem chvíli naléhal, abychom za ním do Želvy zašli. Řekli, že tam nepůjdeme. I přesto, že za Codym jsem chtěl jít, jsem se rozhodl jít s Vermarkou a Chestrem. Proč? Odpověď je jednoduchá, dávám přednost přátelskému setkání před tím, abych sám za Codym vyrazil.
Vermarka mi později vysvětlila, že za ním se nešlo z důvodu takového, že s ním potřebovala probrat nějaké záležitosti, které se jí nechtělo otevírat přede mnou a možná i před Chestrem. Proto je nesmysl mluvit o "libereckých pohanech" jako že se Codyho bojí a nechtějí se s ním za každou cenu setkat. Jestli Vermarka mu odmítla setkání, je to její věc a ať si to vyřeší s ní. Pokud by chtěl se někdy sejít se mnou, i nadále platí, že Cody musí napsat mě. Neboť neplatí, že všude, kam se Vermarka mihne, jsem i já, a neplatí dokonce ani to, že mi všechno říká. Nemusí. A jak mi Vermarka zdělila, Cody ji nezpravil o tom, že na srazu, který s ní vyjednával, mám být i já.
Dostáváme se k vážné věci - k tzv. "libereckému gangu", nevím, kdo ten název vymyslel, ale o Vermarce, Vráně a mě se v tomhle duchu smýšlí, i přesto, že když to slyším, naskočí mi husí kůže. Liberecký gang neexistuje, stejně tak ne coven, ve kterém bych já s Vermarkou, Vránou a třeba i s Chestrem figuroval. Vysvětlil bych to asi tak, že mezi mnou, Vermarkou a Vránou probíhá silná interakce, která se ovšem nezakládá na stejné filosofii, názorech apod. Považuju za velmi důležité říct, že názorama se já od Vermarky v mnohém liším, nejde tady ani o konkrétní příklady, ale celkového pojetí "chování", které je odlišné od mého. Tím nemyslím nic špatného, to vůbec ne, jen tím chci říct, že můj přístup k pohanství je odlišný v mnoha ohledech, které si například ani Vermarka neuvědomuje a opačně. Proto nelze brát Vermarku a její rozhodnutí za zástupná za mě a podobně.
To platí jak v případě Vermarčina rozhodnutí nejít do Želvy, ale i v případě takovém, že já jsem o Codym řekl, že je idiot(i když přesně tak to nebylo).
Když jsme narazili na Codyho v souvislosti s tím, že je v Liberci, přirozeně jsme se o něm bavili. To, co o něm padlo bylo slušné a souhlasím s tím, ale rozhovor, který stejně neměl řešení, jsem ukončil slavnou větou "nebudeme se vztekat, kvůli takovému idiotovi". Cosi o něm myslím je moje věc, v jakém kontextu to bylo řečeno je věc druhá a věc třetí je, že jsem se k tomu veřejně "přiznal". O jaký konkrétní kontext jde, nemohu příliš vysvětlit, jen jsem tím zesměšnil celý rozhovor, který se mi zdál bezvýsledný a bezúčelný a taky moji "obhajobu" Codyho. Nehledě na to, nešlo skoro ani o rozhovor, jen o udání důvodů, proč se Vermarce a Chestrovi nechce za Codym do čajovny, přičemž já prosazoval (neúspěšně) opak. O pravých důvodech, proč tam nechtěla jít Vermarka jsem se už zmínil. Moje věta je rozesmála, to je fakt a nebudu to zde vyvracet, avšak i tady platí, že, to, co udělá jeden, nemusí platit i pro druhého. Nelze tedy Verču ani Chestra za mé vyjádření i za to mé rozhodnutí o tom napsat, nijak vynit.

---

* Nechápu proč to píšu v trpném rodu, když většina jde na můj vrub.

Střet civilizací

Snad už zde není nikdo, kdo by nebyl informován o nedávné "cholerické" reaki mnoha muslimů na zveřejněné karikatury proroka Islámu.
Před půl rokem totiž v Dánsku jedny noviny tyto karikatury zveřejnilo a dá se říci, že se nic nestavalo - život šel poklidně dál. Avšak ty samé obrázky si nedávno nenechal ujít ani jeden norský deník a už neuběhl ani týden, aby jejich ambasády v islámských zemích neolizovali plameny a z jinak nevýznamných a nevýrazných národů se stávají nenávidění lidé, i když drtivá většina sotva měla podíl na tom, co jeden svobodný tisk zveřejnil.
Obecně se to začíná nazývat "střetem civilizací", pravděpodobně převzaté z filosofické práce Samuela Huntingtona nesoucí stejný název. Je to střet západní civilizace mající své kořeny v křesťanské filosofii(i novodobí pohané jsou součástí tohoto světa, neboť křesťanská civilizace je nositelem pokroku a všeobecně přijímaných názorů typu "nezabiješ", "nepokradeš") a civilizace islámské.
Ten střet můžeme sice spatřit v odporných teroristických útocích mající svůj cíl demoralizovat morálku západních lidí a ve následné válce proti terorismu, ale přece jen je nejkrásněji vidět ve střetu názorů, principů, filosofií, dogmat obou odlišných kultur. My nechápeme, že oni nemůžou pochopit naši svobodu slova a projevu a oni nemůžou pochopit naší neschopnost pochopit jejich rozčarování, pro ně tak samozřejmé, nad "hříchem", kterého se Evropané dopustili. Je to tedy začarovaný kruh. Jak tedy z něj ven?
Muslimové mají pravdu, že to, co se stalo, vedlo ke shození a zesměšnění jejich víry a že něco takového by se v moderní tolerantní společnosti nemělo dít, zvlášť v tak citlivé otázce. Jak jeden šéfredaktor jednoho deníku povídal, noviny si dávají obecně pozor, aby neurazili feministky, gaye, Romy či jiné.
Ale ruku na srdce, umíte si představit, že by třeba homosexuálové na celém světě byli schopni pořádat krvavé demonstrace a dopouštěli se ničení budov a majetku jen pro to, že se ucítili ukřivděni?
Samozřejmě nám to připadá jako nesmysl, ale právě tohle se nyní děje.
Ať už se noviny dopustili jakéhokoliv zavrženíhodného činu, nikdy není a nebude v mezích lidského chápání a rozumu přípustné takové chování jakého se nyní tisíce muslimů dopouštějí.
Lidé odkojeni principy západního světa mají další možnost vidět, že soužití s muslimi je čistá a holá utopie.
Politika Evropy ještě před dvěma desítkami let diktovala přívětivý přístup k přistěhovalcům, pocházející většinou právě z islámských zemí v iluzi vytvoření multietnické a multináboženské společnosti, jehož nositel a důkazem, že něco takového může pod dobrým vedením fungovat, měla být Evropa a dokázat tak světu, že stále má na to, aby ostatním šla příkladem. Dnes se konečně Evropa a spolu s ní probouzí ze sna a procitá do kruté reality, že se hloupě, ale fatálně přepočítala. Něco takového samozřejmě nejde, když se přistěhovalci nejsou schopni přizpůsobit hostitelské zemi a naopak ostatním vnucují svá pravidla a když ne přímo vnucují, tak nejsou schopni pochopit, že mnohé věci na svém území prostě odlišní lidé prostě netolerují.
Muslimové na evropském území prostě nemůžou své manželky beztrestně bít a znásilňovat, páchat teroristické útoky už ve své vlastní zemi (příklad Velká Británie) a už vůbec s nimi souhlasit. Nemůžou na své evropské kolegy koukat s opovržením, pojímat Evropanky kvůli jejich stylu oblékání za prostitutky ani se uzavírat světu v ghettech.
Mnohé národy s různorodými názory skutečně můžou spolu koexistovat, ale pouze za předpokladu vzájemné tolerance okleštěné od paranoii a xenofobie.
Jenže o tom si na prahu 21. století ve vztahu k muslimům můžeme nechat jenom zdát.

---

Článek je mé vyjádření a úvaha k nedávným událostem a není nikým ovlivněna ani převzata.

Silvestra s Big Schweine a jak se mi zasekl mobil

Všichni tu radu moc dobře známe, všichni jsme ji nesčekrát četli a všichni jsme si - s úspěchem nebo i bez - předsevzali, že se té rady budeme držet. Já jsem se jí nikdy nedržel až do dnešní noci a nyní toho nového projektu, do kterého jsem se pustil, snad i lituju, protože nikde nepíšou, jaké dalekosáhlé následky to může mít. Mám kruhy pod očima, bolí mě celé tělo, které je jako z olova, na každýho vyjíždím už jenom kvůli tomu, že "nahlas smrká" nebo "blbě čumí". O čem je tentokrát na mém blogu řeč? O snech a snovém deníku. Ráno ve dvě hodiny, ani ne po dvou hodinkách spánku, se probouzím takřka s hrůzou. Zdál se mi šílený sen, to nejšílenější byl ten konec a já jsem ucítil příležitost a vzal jsem do ruky mobil, navolil si napsat novou mms a začal jsem do mmsky popisovat celý sen. Jenže to jsem netušil dvě vážné skutečnosti - jak jsem ten sen do podrobna rozebíral a stále neúnavně ťukal do klávesnice mobilu, rozpomínal jsem si na nové a nové skutečnosti, až se popis protáhl na celou půlhodinu s tím, že jsem se nedostal ani ke konci. Než přejdeme k druhému háčku, musím svému jistě skromnému počtu čtenářů vysvětlit, protože jim to zajisté dlužím, proč jsem popisoval sen do mobilního telefonu ve formě mms zpráv. Řešení je tak prosté! Nechtělo se mi vstávat z postele, vytahovat papír a tužku a sednout si ke psacímu stolu a tam to psát, tak jsem chňapl po mobilu, který dosud spal se mou na nočním stolku. Mms jsem neměl v úmysl odesílat, koho by prosím vás, zajímalo ve dvě hodiny ráno, co se mi zdálo, ale mms nabízí velký prostor pro text, takže jsem měl v plánu, po té, co se mi podaří celý sen přelouskat na display mého telefonu, že mms uložím do konceptů a později, druhý den, si jej přepíšu do deníku snů, který si kvůli této příležitosti rovnou založím. A po půl hodině se stalo co...mobil se zasekl...můj do dneška spolehlivý a milovaný Sony Ericsson mi najednou nereagoval na žádné tlačítko, takže jsem nemohl dál psát. V tu chvíli to bylo poprvé, co jsem o něm prohlásil s hněvem schopný bořit zdi, že je zku***ný. Jak se však ukázalo, bylo tomu poprvé a rozhodně né naposled. Panebože, co teď? Tolik textu jsem do toho malýho krámku nasázel a von si teď pán, už někdy ve tři hodiny ráno uráčí, mě nebude poslouchat. Třísknout s ním o zem, to se mi chtělo, ale udržel jsem se, a mezitím třikrát za sebou z něj byl mobil zku***nej. Při poslední jsem už spocenýma rukama tahal za zadní víko, že mu prostě vytáhnu baterku a celý sen znovu hned teď přepíšu na papír. V tu chvíli jsem si ale vzpoměl - v návodu psali, že se baterka nemá vytahovat, pokud telefon nevypnete a já takový přísný dodržovatel snad všech pravidel, vyhlášek, doporučení, kvót, norem a zákonů vyjma školního řádu, jsem se chystal to porušit. Ale co jsem měl dělat, když ani na tlačítkou vypnout ten pitomej krám nereagoval. A tak se stalo a já do čtyř hodin tvrdnul u psacího stolu, než jsem znovu do všech podrobností sen popsal, ani neuvažujíc, co všechno se mi mé podvědomí snažilo zdělit A šel jsem si alespoň na tu jednu hodinu zase lehnout... A co se mi to zdálo? Pochopitelně nejsem tak pitomej, abych vám nechal nahlédnout do mého podvědomí, trochu nápovědy máte v první části nadpisu článku...
Noční odyssea ale nekončí...v pět hodin ráno jsem se probudil s tím, že si tentokrát přispím, ale v tu chvíli, co jsem si to usmyslel, jsem si vzpoměl, že se mi zdál sen nový...ach, dal jsem svému telefonu druhou šanci a druhý sen, nebo spíš sled několika snů, mu vylíčil, tentokrát s úspěchem. Když jsem se chystal znovu spát, bylo šest hodin a za hodinu jsem se probudil, tentokrát ke slávě všem andělíčkům, definitivně, a při šíleném spěchu příprav do školy jsem si uvědomil, že se mi zdálo něco i napotřetí, takže jsem svůj sen, poslední, naškrával na papír v rychlosti v autobuse, jehož drkocání mě dokonce tentokrát nedokázalo probudit...
Po škole mažu do knihovny půjčit si snář pana Freuda, protože mě zajímá, jaký názor má na mé sny několik desítek let mrtvý chlap...

Drak, Vrána, Veverka, Svišť a Želva aneb konec roku 2005 a začátek nového

Ani mě to nedá neohlédnout se s trochou melancholie po předchozím roce. Asi nemá cenu zde povídat, co byl rok 2005 pro wiccu v celé ČR, jednak už to jeden pán udělal (kdo je ten "Záhonek"?:) ) a jednak vzhledem k mému vrozenému egocentrismu je mi to upřímně jedno a více se zabývám sám sebou (ach, to mé ego!).

Takže tedy rok 2005, někdy před přesně 365 dni jsem jen tak brouzdal netem, znal jsem většinu skutečně dobrých stránek ohledně wiccy, ale ne wiccany na "vlastní kůži". To se poměrně rychle změnilo a to mým (bouřlivým) příchodem na chat, kde jsem pobyl pouhý měsíc a po té chat jsem i se všemi jeho obyvateli poslal do...{CENZUROVÁNO}. Tím jsem mnohým lidem na radosti příliš nepřidal...do dneška na to vzpomínám, jaká {CENZUROVÁNO} to byla, div, že někteří z toho nedostali infarkt.:-) A od té doby nastává éra věhlasného dragono-blogování, kde na celičkém světě zbylo opravdu málo lidí, kteří nepřišli na tomto místě na přetřes.
Ve skutečnosti blogování není tím hlavním, ani vedlejším, je to prostě má záliba, ovšem díky které jsem se seznámil se spousty zajímavými lidmi - a to je něco, o čem chci psát. Seznámil jsem se s lidmi, kteří se stali mými přáteli, jako např. Ethelwen, Remi, Vermarka, Vrána, Chester a další. Další skupinu bych charakterizoval, že bych je rád poznal více, i když, nutno dodat, zatím přílišnou iniciativu pro napravení tohoto "palčivého problému" nevykazuju. Zahrada, Eurik, Linet, TMP, Ganja-man(zasvěcení vědí...:-) ) a spoustu dalších, na které si teď nevzpomenu, mají své místo v této skupině zajištěné (alespoň dočasně, dokud si je nepřeřadím někam jinam). A pak tu máme i ty "hromádky" lidí, kteří...ehm, tak pozitivně neskončili. Tak třeba Allsy, Carol-l a skoro celá "hlavní garda" kdysi vzkvétající chatovací místnosti s názvem "Wicca" bych zařadil mezi ty, kteří mojí přítomnost ve své blízkosti snáší asi tak těžko, jako bolavé uhráky na vlastní tváři, kterých se ne a ne zbavit. Já je naoplátku mám celkem rád - mé názory na ně jsou sice drsné, ale nikdo mě nedokáže tak dokonale pobavit(př. přečtěte si Allsyin článek o registru wiccanů - to je hlod vedle druhého {samozřejmě vše je IMHO}). A poslední skupinu bych charakterizoval jako černou urničku, do které vházím pergameny se jmény hrůz a zjevů mou vlastní krví napsané...zatím urnička zeje prázdnotou...jsou tam jen dva obyvatelé...kdo asi? Vermarka se mi kdysi snad chtěla pomstít (vím, že ne, ale tak to tehdy vypadalo) a pozvala oba dva "z černé urničky" do Liberce najednou...Nimloth a Dragonspace. Od té doby tomu říkám "pozérská delegace". Hned vysvětlím proč(prostě mi to nedá...). Tak Dragonspace neustále tvrdí, že má dračí srdce a že kdysi s draky skutečně bojoval proti společnému nepříteli...hm...takovej blábol...já s tak dobrým konexemi v dračí říši a nevěděl bych o tom!:-) A to není všechno, jedné mé kámošce,která si nepřeje být jmenovaná tvrdil, že je Bůh a ona Bohyně a že mají na zemi společné poslání. A Nimloth sobotní idylku "vítané" návštěvy už jen dokreslila...znáte to její chování...nejdřív vyhrožuje, jaké má konexe, a když to nemělo patřičný účinek, vrhla se na samolibé vychloubání se, jaká je z ní psycholožka. Nestálo mnoho úsilí zjistit, že za hranice základní identifikace temperamentů se svojí psychologií(to že je psychologie?) nezajde. K tomu všemu je empatická asi jako ranec plesnivých brambor.

Ale dost drbání...tak třeba pro rok 2004 bylo významné i to, že jsem si v něm koupil tarotové karty a athame(u kterého jsem s hrůzou zjistil, že ho jeden obchod nazval wampírskou dýkou a prodával ho o 5 stovek dráž, než jsem já sehnal). Rok 2005 nebyl tak bohatý až na samotný konec, kdy se konečně dostáváme k té výše zmíněné zoologické zahradě. Liberec poctil svou návštěvou Chester (=Veverka) a vyrazilo se do oblíbené Želvy(=čajovna), kolem které jsme udělali velký oblouk a zalezli jsme úplně do jiné čajky. Proč? Želvu pro změnu poctil svou návštěvou Cody a my jsme byli k němu tak pozorní, že jsme chtěli uchránit jeho fyzické zdraví a raději jsme tam nepáchli. Ale přes mé protesty, kdo by se s ním nechtěl potkat? Na jeho účet jsme vedli menší, zato peprnou debatu, kterou jsem ukončil slovy(docela překvapivými, protože jsem ho i celkem bránil - jestli se tomu dá říct bránění{a jestli se on dá vůbec bránit}), že se nebudeme vztekat kvůli takovému idiotovi. Což je upřímně rozesmálo. V čajce jsme následně rozdrbali asi dalších dvacet lidí a s potěšením musím říct, že Chester je jeden z mála lidí, kteří mají střízlivé názory, i když by mohl být někdy trocho méně kritický...S námi tam byla samozřejmě Vermarka (=Svišť). A druhý den jsem se setkal s Vránou. Jak to vypadá, když se uprostřed lidské civilizace(=města) setká Drak s Vránou? Sbalí všechny prachy a nakoupí, co jen jde. Obešli jsme všechny seriózní i neseriózní obchody, etno-obchůdky, knihkupectví a já nevím, co ještě, až jsme skončili v prodejně látek. Po té prodejně pokukuju už nějaký čas s tím, že bych si jednou chtěl koupit nějaké látky, ze kterých by byl pěkný ubrus na oltář. A tak jsme tam vybrali jednu oranžovo-hnědou s nějakými motivy, která nám oboum padla do oka jako vhodná pro svátek Imbolg. Absolutně nerespektuji barvy a jejich spojitost se svátky, výběr podřizuju tím, jak mě to nejlépe vyhovuje. A tak jsem ji koupil(a zároveň uznal, že to byl dobrý nápad tam zaskočit). Když už jsem platil, Vrána se vrátila zpět k výběru látek a našla tam další, tentokrát stříbrno-modrou a upozornila mě na ní se slovy, že by se hodina pro "úplněk". Oči se mi rozzářili na znamení, že do posledního detailu jejího posledního sdělení s ní bezvýhrad souhlasím a nakoupil jsem k té oranžové ještě tuhle. Poté jsme hledali marně obchod s prázdnými lahvičkami, na které máme, vzhledem ke společné lásce k bylinám, oba zálusk. A během hledání jsme probrali mé závažné rozhodnutí, že definitivně končím s rituální nahotou, která se ukázala v mém případě jako velmi neefektivní a že si už brzo hodlám koupit nějaké roucho. Jenže jaké roucho koupit, když nabízejí hlavně černou nebo bílou barvu a ani jednu za žádnou cenu bych nechtěl. Překvapení? Kvůli tomu, že nechci černou? Možná, ale opravdu nemusím ani v kruhu vypadat jako nějaký vyšinutý gotik. Představa býti v černé se mi dokonce až zhnusila, takže když se každý z nás odebral do svých domovů, napsal jsem ji, že chci s ní zítra v tom obchodě koupit látku na roucho a že bychom ho potom dali nějak dohromady(rozuměj: ona by ho dala dohromady, vzhledem k mé šikovnosti). K mé velké radosti souhlasila. Jenže ta má radost dlouho nevydržela, protože jakmile jsme se postavila před brány světa látek, udeřila nás do očí velká cedule s nápisem "do 31.12.2005 Inventura" - to mě vskutku nepotěšilo, takže další pokus jsme si sjednali na druhý leden. To už jsem měl docela jasnou představu o tom, jakou barvu chci - zelenou. Moje máma té zelené říká, neručím za její znalost módní terminologie, "lahvově zelená", dá se lehce přirovnat k horní části tohohle blogu (nemyslím ten modrý proužek!) kolem nápisu Dragon of Celts. Další varianta byla zelená se vzory dalších přírodních barev. Jen v mé hlavě existoval ten dokonalý odstín i materiál, který by mi byl příjemný, jen v mé hlavě a v mysli Bohů...jinak to nelze ani říci. Druhého Vrána nemohla, takže nákup látky jsme s konečnou platností přehodili na den poté a tam to bylo...ona...zelená...naprosto dokonalá! Viděl ovšem mě někdo někdy v zelené? - vždyť je to fuk. A měli ji tolik, kolik jsem potřeboval. Vráně nezbylo nic jiného podotknout, než to, že takhle mě šťastného nikdy neviděla (to ovšem až po tom, kdy řekla, že nikdy neviděla kluka kupovat si látky). K té zelené jsem hledal takovou, která by nejlépe charakterizovala temnotu...a byla tam také...černá lesklá se stříbrnými já nevím co. Koupil jsem ji také - bude se hodit jako ubrus na oltář při riutálech novu. A pak jsme vyrazili na lov svícnů. Ten lov skončil neúspěšně a úspěšné v jednom. Svícny, ty které jsem hledal neměli (takže to znamená, že i nadále si na rituály budu muset svícny půjčovat od mámy), ale měli tam prázdné lahvičky, ty, které jsme hledali asi pět dní předtím. Hned jsem tedy některé nakoupil a šťastný den už dokreslil jen rozhovor s úplně cizí paní v autobuse, se kterou jsem se shodl na velké nelásce ke komunistům a pozitivně jsem ji ubezpečil, že to, co napáchali, mi mladí jednou, i když pracně, dáme zase do pořádku.

No řekněte, mohlo to být snad ještě lepší?

Příjemný a pohodový Zimní slunovrat...

Nedá mi to nepodělit se o svojí radost z příchodu narození Boha a jeho brzkého růstu v dospělost...je tu svátek Yule a všem Vám přeji příjemné strávení tohoto svátku i jeho křesťanské obdoby v podobě Vánoc!

Tleskám Noiře...

Tleskám spisovatelskému úspěchu Noiry. Ta už konečně ví, jaké to je, když napíše článek, o kterém ani netuší, že se na něj strhne tolik ohlasů...ostatně já s tím mám bohaté zkušenosti.:-)

Článek, jehož pointu jsem dosud nepochopil (je to vtip? ironie? narážka na něco? - nevím), mě ani tak nepobavil, další ehm...z nijak výrazných článků. Ale v komentářích Noira povídá, "potrefená husa vždy zakejhá..." a že jich zakejhalo...
Nemám aktuální zprávy - bohužel, protože Noiřin blog má věčně problémy s načtením, ale to, co jsem přečetl před dvěma dny, mi bohatě stačí, abych vyjádřil své hluboké pobavení nad tím vším.

Ozvala se tam Allsy, já už nevím, co si tato holka o sobě myslí, ale nedá mi to a musím říct, že je trapná a snad i hloupá (veškeré inf v tomto článku jsou "dle mého skromného názoru"). Hned tam vystřelí se svou zdrobnělinou, která je mi stejně tak odporná jako růžová barva, že se cítí uražena, že její nick se objevuje ve stejné větě, kde jsem zmíněn i já a že o tak slavné a všemi milované osobě jako je naše "Allsynka", si Noira drze dovolila napsat jen jeden řádek. Jak si to Noira mohla troufnout? Ber si ze mě Noiro větší příklad! Koukej - já ji ten odstavec věnuju. Na první pohled připadá sympatická, ale stačí, když jen otevře pusu...

Pak zase přihodila Nimloth, která, čehož si musel všimnout snad už každý, poměrně široce na internetu prezentuje svoji nově nabytou averzi vůči Zahradovi. Co si já myslím o Nimloth je všeobecně známo (vždyť jsem byl snad první, kdo vyjádřil nahlas pochybnost o její "důvěryhodnosti"!), takže cokoliv, co tahle holka řekne nebo udělá, mimochodem je podobně stará jako Allsy a já (kdy já už konečně vstoupím do klubu "vyvrhelců"?), je asi takové pravdy, jako že moji prababičku včera unesli ufouni a i přes její požehnaný věk (123 let a 9 lunárních měsíců) ji stačili oplodnit...

A nakonec Strážce znovu otevřel krvavou ránu zbylou pro "kauze chat", kdy se do Noiry obul, že opět generalizuje všechny chataře(TPM, jak to bylo? - "bramborníčky"?) na hlupáky. Jsem si pevně jist, že Noira se umí sama bránit (i když schopnost (logické) argumentace ji zjevně někdy chybí - bez urážky a bez ironie),ale nepamatuju se, že by ve svém článku psala "všichni chataři". A hledat za každým mým, Noiřiným a Zahradovým článkem nějakou narážku nebo urážku na chat a na její "obyvatele" je dnes přinejmenším už paranoidní...

A co chudák Záhonek? Článek Noiry byl původně o něm, ale na něj skoro nikdo v komentářích nenarazil...

Nakonec musím vyřešit zde dvě zbylé věci. Zaprvé - cílem článku není nikoho urazit, pošpinit ani pomluvit, cílem je pouze vyjádření mých názorů a věřte, že jsem se pevně snažil se krotit, aby právě se nezakládali na bázi "urážek". Mé názory čerpají z velmi hluboké studny zdrojů a pro mě jsou - pravdivé, jestli, že pro vás ne - nevadí. Netrapte se tím, co kdo o vás někdo napíše!
A z prvího právě splněného restu vyplývá rada - udělejte si vždy svůj vlastní autentický názor, řiďte se jím, projevte ho, ale jinak se všemu zasmějte a neřešte to - nebo se zblázníte!

Bilance nad uplynulým časem

Ještě ani zdaleka neuběhl ani rok blogování a mě připadá, že první články psal snad někdo jiný, než já.
Je tomu tak a je to fakt, se kterým jsem počítal a téměř ho i vyžadoval.
Tenhle blog není od toho, aby sloužil lidem jako průvodce na cestě pohanství, dost o tom mluví, hodně řeší, ale je tu jenom z jednoho jediného důvodu - chci se dozadu dívat na své dřívější názory, náhledy apod. a ty současné zaznamenávat.
Vy si toho ani nevšimnete, ale já vím, jak jsem k těm článkům přistupoval a teď mi to připadá někdy až hloupý a naivní a to i přesto, že za většinu svých názorů si stále stojím a na ty, pod kterými bych se dnes už nepodepsal, jsem pod tíhou času pohled přece jen přebudoval.
A o tom to je. A o tom to i bude...

"Můj milý deníčku..." Část devatenáctá: "Hádky"

04.10.2005 - Jak jsem se se všemi pohádala

Můj milý deníčku, to bys ani neuhodl, jak špatně na tom jsem v poslední době. Myslela jsem si, že nejhorší časy už mám díky přestupu na novou školu za sebou, ale teď vidím, jak jsem se zmýlila. Když takhle někdy uvažuju nad svým životem, byla jsem šťastnější, když jsem ještě neznala čarodějnictví a nestala se čarodějkou. Tak či tak, už bych neměnila, cítím, že má čarodějnickou krev v žilách a že dřív, či později se ukáže, že mi čarodějnictví skutečně pomůže.
A tak jsem své čarodějnické schopnosti využila k tomu, abych zabránila Báře v prokletí Michala, se kterým se před nedávnem rozešla. Je z toho skutečně zdrcená a i když by mě to měla těšit, není mi o nic líp, než jí. Proč? To teprve vysvětlím. Vzala jsem si jednu fotku Báry(kde jsem byla i já a Veronika - sebe a tu káču jsem tam nepotřebovala, tak jsem ten kus odstřihla), sůl, černou svíčku a černý šátek, který jsem našla u babičky, která teď u nás bydlí...ach, to mi taky, deníčku, ani nepřipomínej...ovšem zpět k naší věci. Ještě stále jsem nenašetřila si na svou dýku, takže kruh tvořím normálně pravým ukazovákem, urovnala si na zemi u nás doma pomůcky (venku už čarovat nejde, je tam moc velká zima) a začala s kouzlem, který měl za cíl zničit ten hnějivý pocit Báry vůči Michalovi. Ona ho chtěla totiž proklít, deníčku, teď už ani nevím, jestli jsem ti to už říkala. Její fotku jsem pak na konci zabalila d černé látky a venku, až byla vhodná doba, ji zakopala, jak jen to šlo. A byla jsem spokojená, že jsem Michala před ní uchránila. Ovšem to už bylo pozdě. Hned hodinu na to mi Bára volala, že právě skončila se svým prokletím a že teprve teď Michal zažije to pravé peklo. Ptala jsem se jí, proč to dělá, že taková situace se dá vyřešit i jiným způsobem, než je pomstou, ale ona mě vůbec neposlouchala. A beztak bylo pozdě. Šla jsem hned na to do lesa promluvit s Mocnosti, ale ti byli ke mě hluší. Ptala jsem se jich, proč se tohle děje a jak tohle vše mám vyřešit, ale žádnou pomoc v podobě spásné myšlenky, jak to psali v jedné knize, nepřišla. Já se na ty bláboly můžu vys...!
To ovšem domů přišla babička a ihned drze vlezla do mého pokoje, kde našla neuklizené pomůcky a knihy o magii a průser byla na světě.
Když jsem se domů vrátila, začala na mě řvát a ječet, co jsem to za blázna! A děsně jsme se pohádali, nejen s ní, ale i s rodiči. Až jsem práskla dveřma a šla jsem ke kamarádce Báře, kde jsem u ní dva dny přespala. To však byl začátek hororu!
Druhý den se se mnou Michal chtěl sejít(tajně!) a já jsem souhlasila, takže jsme si dali toho spicha, byla jsem celá zvědává, co tentokrát po mě chce. Od minulého našeho setkání se vztah mezi náma hodně změnil. Řekl mi, že mě miluje a Michal také a mezi sebou dosud tajně soupeřili. Od té doby mám v hlavě zmatek, protože já vlastně nevím, koho z nich opravdu miluju. Možná, že ani jednoho, že to je jen takové zamilování. Rozhodně jsou oba strašně hezcí!
A Michal skutečně opět překvapil. Zeptal se mě, jestli bychom nemohli spolu chodit, ale tajně, alespoň ze začátku, než se uklidní Bára, se kterou se rozešel a ona mu hodně ošklivého řekla, mimo to i to, že ho prokleje, takže jsem mu potvrdila, že je to bohužel pravda, že mi nedávno tohle říkala, ale ať se ničeho nebojí, že já se vyznám v magii taky dobře, že se nic mu nestane. A chvíli jsem pak přemýšlela, jestli do toho má jít nebo jestli nemám zatím počkat s tím, abych si ujasnila své pocity. Teď zrovna cítím, že mám raději Michala, ale to je tím, že je Petr v Anglii. Řekla jsem mu, že tedy jo, že ho miluju a chci s ním chodit. Ale trochu jsem se toho trochu obávala.
Michalovi jsem mezitím poslala e-mail do Anglie s otázkou, že jsem se dozvěděla, že mě miluje a jestli je to pravda. Do dneška mi bohužel neodpověděl.
Chat v poslední době také za nic nestojí, už tam nejsou takový lidé jako dřív, a ti, co zbyli,jsou prostě praštěný. Hlavně ta jedna holka, už ani nevím jak má ten nickname, je taková rozjívená a trhlá, nejraději bych jí kopla do prdele, kdybych vlastně věděla, kdo to ve skutečnosti je a kde bydlí. Takže teď internet jde mimo mě, prostě je tam nuda, i ty čarodějincké stránky za nic nestojí, takové bláboly jsou tam, no co se dá dělat.
Ano, deníčku, přiznám se, teď jsem se snažila vyhnout tématu, protože ty nejhorší hádky mě teprve čekali.
Ve škole se nějakým způsobem Veronika dozvěděla, že já teď tajně chodím s Michalem. Myslela jsem si, že se asi zblázním! Jak se to mohla dozvědět, to teda nevím, asi věštěním. A řekla mi, že s ním chvíli chodila také a to v době, kdy s ním chodila i Bára, takže je to prý pěkný sukničkář. Holky pro něj nemají moc velkou cenu. Řvala jsem na ní na školní chodbě, že jí nevěřím a že je blbá, ale červíček pochybností tam byl, takže jsem se hned na to Michala zeptala. Byl překvapen, když jsem o tom začala a zapřísahal se, že to není pravda, že s ní nikdy nechodil. Ale to ihned sjelo na ošklivou hádku, takže jsme se v turánu zase rozešli. Jenže během té doby to Veronika musela samozřejmě vyslepičit Báře, že s ním chodím, a s ní jsem se také děsně pohádala. Vrátila jsem se ze školy k ní, kde jsem teď bydlela, a viděla jsem, jak mi vyházela všechny věci ven před barák. Děsila jsem se jejího vysvětlení, proč to udělala. Vylítla ven, vrazila mi facku, nadávala mi a pak se se mnou rozloučila. Nadobro. Deníčku, proč? Co jsem komu udělala, když se tohle stává pouze mě? Musela jsem se vrátit domů, byla jsem ráda, že se na nic neptali, dokonce ani babička a nechali mě zase u sebe ubytovat...
06.10.2005, by Dragon of Celts

Elisabhet Brooke: Kniha Stínů - čarodějnictví: oslava

Feminističtější knihu na téma čarodějnictví byste v našich skromných krajích hledali těžko. Překvapujeme, že byla u nás vydáno už před mnoha lety a nikdo, ani já, si ji nevšiml.
A o tedy o čem je? Název zní ambiciózně, ovšem realita skrytá uvnitř zašedlých stránek je bohužel jiná.
Autorka se hlásí k čarodějnictví uctívající Velkou Matku Bohyni. Boha samozřejmě ne, proč říkám "samozřejmě" teprve vysvětlím. Své rituály popisuje tak, že jsou podobné těm wiccanstvím, ale k wicce se nehlásí, celou knihou prochází nevyřčená otázka "jak blízko se k wicce autorka hlásí?". Já doufám, že odpověď zní, že s ní nemá nic společného.
Do každé dobré knihy o čarodějnických praktikách patří i osvětlení historie, autorka to však vzala z druhého konce, místo toho, aby historii osvětlila, tak ji spíš zatemnila. Hned na několika místech celé knihy se dovídáme o kruté nadvládě mužů, kteří byli frustrování mocí žen a tak jejich moc prostě svrhli a to vše vyvrcholilo upalováním čarodějnic ve středověku, kde padlo na 9 000 000 čarodějnic, skutečných, i těch domnělých. Děti svých matek se museli dívat na to, jak jsou (jejich matky) upalovány, těhotné ženy byly bity. A jak by ne, že. Autorka má velmi "střízlivý" náhled na mužskou populaci, kterou silně generalizuje. Na jednom místě o mužích mluví jako o tvorech s fašistickým pohledem na svět, na dalším ke patriarchálním náboženstvím, ze kterých vzešlo veškeré zlo, jako je křesťanství, židovství a islám přirovnává ke komunismu. A dále vykazuje svoji obavu, že po dvou tisíciletí mužské krutovlády je skutečně těžké najít pozitivní podobu mužství. To celé dokresluje to, že na mnoha místech je téměř lesbismus vzýván jako něco mnohem posvátnějšího než heterosexuální vztah. No, uvažujte, chudák feministka, která je heteresexuálka! Jak jí může přitahovat ten tvor, který po celé to období ženy jenom zneužíval, znásilňoval a bil. Skutečnost je mnohdy jiná, a to ať narážíme na období histerie z čarodějnic nebo o tom, jak z mužů pochází veškeré zlo. Historii mimochodem neuměla popsat, chybí ji tam spoustu věcí a vůbec nevysvětluje vztah mezi současným pohanstvím s pohanstvím starověku. Jen bláhovec může wiccu srovnat např. s keltským náboženstvím!
Bůh otec - tak zní jedna z třinácti kapitol, myslíte si, že alespoň zde věnovalo kousek pro protějšek Bohyně? Jste na omylu. Ona přehlíží mužskou část božství s vysvětlením, že je od pradávno jasné a zjevné, že ženy mají větší blízkost k božství, než je to tak u mužů. Bůh otec je ten zlý bůh křesťanů, a vlastně všech mužů a žen, které se mu podvolili, to on a jeho věrní muži se svým egem si podrobili násilně tuhle zem a kult Bohyně Matky vytlačili na okraj společnosti. Autorka svrhává z postu Nejvyšší božské bytosti Boha a na místo něj dosazuje svojí Bohyni.
A provedla to tak mistrně, že se otázce plození dětí vyhnula s tím, že muži jsou jen na to, aby ženu oplodnili a nadále se jich ženy zbavily. Jako po vzoru Amazonek. Kdo by tady, prosím vás, chtěl něco takového jako lásku mezi mužem a ženou? V popisu osmi svátků, kde nebyla schopna vysvětlit ani jejich historii a základní strukturu, zcela opomněla, že hlavní roli zde hraje snad nejznámnější pohanský mýtus - o tom, jak se Bohyni narodí syn, ze kterého se stane muž a protipól Bohyně a kdy se tyto dva póly o Beltainu zase spojí... Každý svátek popisovala individuálně, mýty zasazené do nich přebírala ze středověku nebo z dochovaných mýtů Keltů, Germánů, apod. ovšem s tím, že nikde se neobjevuje ani náznak právě řečeného cyklu. Svátky prakticky na sebe nenavazují a nemají na sebe vzájemnost! Rituály v knize uvedené - ke svátkům, esbatům i pro pouhé zahájení "činnosti" jsou tam jen tak vraženy bez rozboru, co, jak a proč s dělá. Jednoduše - tady máte můj rituál, nějak si ho, když budete chtít, upravte. Ale, že někdo neví, jak na to, to je jeho samozřejmě jeho starost.
V knize jsou uvedená mnoha říkadla, kterým autorka říká "kouzla", to je velmi od ní hezké, ale opět - jak a kde v té knize seženu nějaké vodítko k tomu, aby byl schopen sestavit si vlastní rituál? Odpověď se přímo nabízí - na konci jsou fláknuty analogické tabulky, ovšem bez vysvětlení. Takže ani po téhle ztesce příliš daleko nedojdete.
Závěr knihy tvoří výtah z věštění z tarotových karet, "cvičení lidského ducha" a něco málo o léčení bylinkami, to je sice nedostačující, ale uznávám, že vše prostě naměstnat do jedné knihy nejde a proto bych třeba ocenil seznam doporučující literatury, která by mi pomohla dané téma hlouběji poznat. Jediné, za co se kniha dá alespoň trochu pochválit je její vysvětlení etiky, s některými body nebo spíše vysvětlením nesouhlasím, ale to už je ostatně věc subjektivního názoru.

Jak napsat komentář?

Překvapujeme, kolik lidí ještě stále není schopno pochopit, jak se zde posílají komentáře a proto dodávám, sice opožděněně manuál, jak na to.

Chci poslat Dragonovi vzkaz:
1, přečtu si jeho článek a pod ním vidím toto "posted by Dragon of Celts @" šedou barvou a vedle toho je čas, kdy byl článek vydán a za časem např. "O comments" nebo také "1 comments" apod. Jak jste zřejmě pochopili, to "comments" znamená "komentáře" a na to klikněte
2, vyjede vám nové okno
3, tam lehce rozpoznáte, kde je přepis všech dosud poslaných komentářů a kde je místo pro napsání nového
4, tučným písmem je tam napsáno "Leave your comment", což zhruba znamená "Zanech svůj komentář" a pod tímto nadpisem je upozornění, že text můžete upravit pomocí html tagů, ale to vám raději nedoporučuji, pokud ani nevíte, co to je
5, a pak je tam velikánské místo, kam klikněte a můžete tam napsat konečně to, co máte na srdci
6, pod tím je "choose your identity" neboli "vyber si svou identitu" - něco jako "podepiš se!" a tady je hlavní problém...
7, jsou tam na výběr tři možnosti, první - "Blogger" nepřichází v úvahu, protože je jen pro ty, co mají svůj blog na blogger.com, tam vás vyzvou k napsání svého přihlašovacího nicku a hesla k blogu a vaše jméno se automaticky promění v odkaz na váš blog - opakuju pouze v rámci blogger.com
8, druhá možnost - "Other" je ta pravá, na tu klikněte, naskočí dvě ikonky, jako je "name", tam ke svému vlastnímu překvapení po vás chtějí vaše jméno nebo nick a pod tím je "your web page" a tu kolonku vyplňujete je v případě, pokud máte nějaké webové stránky a chcete se s nima pochlubit
9, všechno ostatní ignorujte a automaticky dejte "publish your comment" ve velkém modrém rámečku, to snad překládat ani nemusím...
10, to "preview" znamená, že vám to ukáže, jak bude vypadat váš komentář(užijte v případě použití html), jinak si toho také nevšímejte
11, kolonky "anonymous" si též nevšímejte, protože po vás nechce žádný podpis a takové komentáře ve většině případů ignoruju, pokud se stejně rozhodnete pro použití této kolonky, svůj podpis alespoň vrazte za svůj komentář, k publikování komentáře postupujete potom úplně přesně jako v bodě 9
12, a hups - je tam komentář!

Allsy mě skoro až děsí...

V poslední době si příliš nezakládám na to, abych četl veškeré možné a snad i nemožné blogy, a tak si vybírám jen ty nejzajímavější a na ty ostatní se ptám svých "špehů", ktyří mi je ve zkratce ozřejmí. Ovšem blog Allsy opět bodoval se svým téměř hororovým výjevem dnešního přístupu wiccanů k jakýmsi "nováčkům"(nováčkem se zde nemyslí "začátečník" ve wiccanské praxi, ale na internetu zcela nový člověk(na určitých místech internetu)) .
Nechci aby tento článek vyzněl tak, že se chci do Allsy navážet, ale i přesto mi to nedá nevyjádřit své upřímné podívení nad tím, co tam píše.
Pro lepší pochopení - znáte Čarovné zrcadlo? A jeho rady, jak se zkontaktovat s lidmi podobně zaměřenými? Teď tyhle články porovnejte a už pochopíte, co mám na mysli.
Z Allsy zřejmě srší ještě stále vztek, vzhledem k chatu a jeho situaci (pod tíhou vlastního egocentrismu vážně uvažuju, jestli velká část vzteku není namířena i na mě), kterou jsem přímo či nepřímo způsobil(ha, zase ten egocentrimus). Nebo také z toho, o čem se od té doby začalo mluvit - o rádobywiccanech( i v tom mám prsty).
Nebudu se zde vyjadřovat k jejími skreslenému pohledu na chat, jako hlavní přístav wiccanů, těchto žvástů máte ode mě dost, ale myslím si, že její pesimistický pohled na věc nemá nic společného s realitou.
Tak si třeba vemte mě - na internetu v souvislosti hledání nových wiccanských kontatků jsem vstoupil asi před jedním rokem a nemůžu si stěžovat na něco jako nezájem, neochota, předsudky. Ty lidi se mnou promluvili, zajímali se o mě a udělali si o mě obrázek. To, že nemám mnoho přátel mezi wiccany a pohany (chápej, jako skutečných přátel, ne přátel z chatu), neznamená, že to budu svádět na ostatní, že jsou ke mě chladní a nevšímavý. Já si moc dobře uvědomuju, narozdíl od výše jmenované slečny, že tato situace je způsobena mnou samotným - já jsem to tak chtěl a tak to prostě je, kdybych si přál bližší seznámení s dalšími lidmi, tak provedu potřebné kroky, které by k tomu vedli a svého bych jistě dosáhl. Takže, když vás nikdo ještě nezná a vy neznáte jiné, kontaktuje bez problému a ostychu ty, na které narazíte a když se jim budete zdát slušní, milý, sympatičtí(ne, že na mě vybafnete "napiš mi draku návod na rituál, jak mám vyvolat vodní duchy, aby se jeden kluk do mě zamiloval" (<--skutečná událost), máte velkou šanci se s někým seznámit.
Dále bych se chtěl obrátit na to, že v komentářích se můj nick už skutečně objevil, parafrázuju "von něco plácne na blog a všichni tomu rázem uvěřej!". Já pevně doufám, že podceňování inteligence mých čtenářů od Allsy je bezpředmětné a nezakládající se na pravdě, protože žiju dodnes v domění, že alespoň nějaké procento těchto lidí, co čtou můj weblog, je natolik rozumných, že jsou si schopni nezávisle na mě, utvořit svůj vlastní specifický názor a že jsou natolik chápavý, že za jejich odlišné pohledy jim hlavu neutrhnu.
I když by její článek se dal pitvat dlouho, raději toho už nechám.

Wicca: První zasvěcení - Recenze

Před tím, než natěšený čtenář otevře tuhle knihu, měl by si uvědomit velkolepost tohoto díla - je to přece první kniha na toto téma od českého autora. Po té, co dočte poslední řádky, teprve uvidí ten kontrast mezi jeho očekáváním a tím, jaké pocity má po jejím přečtení.
Kniha totiž zdaleka nepůsobí dojmem velkoleposti, natož pak unikátnosti, ale naopak - Zahrada slevil hodně ze svých ambicí - a to až na úplné mimimum.
Je rozděla na tři části - ta první je teoretická, která objasňuje hned několik pojmů do začátku, aby čtenář měl alespoň nějakou představu, o čem se v hlavní, druhé části, vůbec mluví. Hlavním přínosem této části je přehledné a jednoduché vysvětlení pojmu pohanství, čarodějnictví a wicca - to zde, na českém trhu chybělo. Ovšem Jakub Achrer alias Zahrada se příliš nenamáhal s nějakým vypisováním. Tím, že rozsah svého vysvětlování takto zkrátil se dopustil přílišné jednoduchosti a nejasností. Tak třeba ze dvou vět, teď je nemohu citovat, jsem vlastně nepochopil, jestli Zahrada(=wicca) uznává samozasvěcení nebo ne. Ty, kteří se zajímají o detaily a přemýšlejí do hloubky tohle plně neuspokojí.
V druhé části se Zahrada zřejmě inspiroval jeho oblíbenou knihou Rukověť moderního čaroděje, myslím, že ji napsal pan Farrar - v příběhu rozděleného do pěti kapitol, popisuje svojí cestu ke zasvěcení, podle názvu knihy - prvnímu zasvěcení. Příběh je poutavě napsán - nenudí, to je jistě k dobru, je doplněn o další poznatky ze světa wiccy, jakou jsou svátky, živly apod., ovšem moc toho není. V první části mluvíval často autor o "mocenském monoteistickém aparátu" se zjevnou narážkou na křesťanství, která může vyvolat pocit, že wiccané křesťany v lásce moc nemají nebo alespoň autor té knihy, v části druhé zase často naráží na jakási "tajemství", která se udržují v rámci covenu a jen tak volně do knih se nezdělují. To má hned dva dopady - jednak ten, že je to velmi praktická výmluva na to, abych nic nenapsal a pro laiky zase wicca může připadat jako úzce uzavřené společenství lidí - téměř vyvolených. Informace, které se zde dovíme, snad kromě popisů z jeho zážitků, můžete naleznout kdekoliv jinde a to se nemusíte ani příliš namáhat. Jediný přínos druhé části vidím v tom, že na praktické a skutečné ukázce ukazuje to, o čem se moc nikdy nemluvilo nebo se o tom pouze zmiňovalo trapnou frází - že wiccan musí duševně růst, vyvíjet se.
Třetí část je asi nejnabytější, alespoň mě se nejvíce líbila. Zde dokresluje poslední detaily k tématu wicca jako je reinkarnace, vztah k přírodě apod. a uvádí návody na meditace, které sice nejsou nějak unikátní a můžete je najít ve větší či menší obměně skoro všude, ale jsou pěkně napsané. A také to, čím se reklama na tuto knihu nejvíce chlubí - přepis dvou rituálů - rituálu esbatu a vysvěcení tarotových karet. Jsou utřitě přínosem, ale bez pořádného popisu a rozboru tam působí jenom tak na nic - jako přidány na poslední chvíli bez ohledu na zbytek knihy.
A na závěr melancholická vzpomínka na časy, kdy byla kniha sestavována plus poděkováním těm, kdo si to podle Zahrady zaslouží...
Kniha nemá špatnou úroveň, nedá se napadnout za to, že by nějak mlžila, uváděla špatné informace apod., jedinou mojí výtkou je snad jenom to, že není příliš obsáhlá, že mnoho tam toho chybí. Ale na druhou stranu nikdo nesliboval, že to bude shrnutí všeho možného, co se týká wiccy. A kromě toho to také má další význam - ta kniha vás donutí, koupit si další, nebo se najít informace na internetu, pokud vás téma skutečně zaujalo.

---

Obrázek přebalu knihy Wicca: první zasvěcení pochází z internetového obchodu Volvox Globator http://www.volvox.cz/knihy/mimo/mimo.php#archer_zasveceni_wicca

Pohanství a život

Mnohá náboženství mají přehled o svých náhledech a názorech na svět a na jednotlivé jeho části, vědí, jak se staví k sebevraždám, potratu, eutanasii, homosexualitě, dávají přednost mužskému pohlaví před ženským apod. A co wicca? Nabízí i ona něco takového? Ano i ne, jak to myslím, to teprve vysvětlím. Wicca a ani žádné jiné náboženství nemá svou knihu "wiccanské etiky", podle které se musí její příslušnící řídit, nemá vlastně ani souhrný názor na to, co dělá. Dá se s trochou nadsázky říci, že být wiccanem se člověku nemusí z různých důvodů příčit, protože není ani co, by se mohlo příčit. Wicca je jen slaboučký odvar filosofie - ale to ve skutečnosti není její mínus - může to být právě naopak - její plus. Wicca se nestaví na nějaká daná přikázání, wicca staví na svůj osobní rozvoj, který probíhá v mnohých ohledech současně. Nikdo nikdy nemůže říci, že jeho názor, který nyní zastává, bude jeho názorem i zítra, pozítří, za týden, měsíc či za několik let. Pod tlakem zkušeností života se člověk sám vyvíjí, sice pomaleji, ale za to kvalitněji s větším pozitivním dopadem na život. Zatímco ten, kdo např. "bezduše" přijímá víru jinou (např. křesťanskou), přijímá,nebo alespoň by měl přijímat, i celkovou filosofii daného náboženství. Buď ji příjme jako daný fakt, nad kterým maximálně může zakroutit hlavou nebo body jednoduše poruší...což se stává často. Tak například v jednom dávném díle Křesťanského magazínu ukazovali bezdomovce, jak pravidelně chodí do kostela a zpovídal se tam do kamery, jak je pro něj víra v Boha důležitá a že cítí Boha prakticky všude (o tom, že když se bude jenom modlit, tak se ze své špatné situace nikdy nedostane, ani raději nemluvím). Později se ukázalo, že je homosexuál. To není nic zvláštího nebo špatného, ale vysvětlujte to vysokým představitelům církví, kteří si tvrdohlavě trvají na svém - "Sodoma - Gomora!". A tak mi připadá přinejmenším divné, že on je schopen i nadále být církvi věrný. Jen ať si věří, mnoho lidí dnes věří v neidentifikovatelného Boha, ke kterému mají sami nejblíž a nespoléhají se na sprostředkovávaní komunikace s Ním pomocí církve, ale být jím, tak se přinejmenším cítím špatně - vždyť on je podle své víry hříšník!

Nechci tu mluvit za všechny, ale pouze za sebe. Chci zde mluvit o svých názorech, náhledech na svět a tom, jakou vidím v nich spojitost s wiccou. Nerozhoduje tu to, jestli to skutečně byla wicca nebo wiccané, kteří mě přivedli na mé současné názory, ale to, že mé názory, dle mého, jsou v plném souladu s jakoukoliv pohanskou vírou, ba přímo v harmonii.

Byl jsem nedávno kritizován za to, jakým extravagantním způsobem se to oblíkám. To, že na mě lidi koukají, mi nevadí, na to jsem si zvykl (já vždycky nějak upoutám pozornost), ale prostě některým přímo nebylo už po chuti se se mnou jakkoliv bavit a skýkat. Opáčil jsem jim otázkou, jaký bude mít význam, když se budu oblíkat jako ostatní. Dostanu nějaké prémie nebo jak? Jestliže se se mnou budou lidé bavit poté, co se začnu "normálně" oblíkat, tak je pošlu bez okolků do hajzlu, protože s lidmi, kteří vidí druhé podle toho, jak se oblíkají, nestojí se ani bavit. Svůj způsob mé vlastní prezentace jsem vysvětlil tak, že současná móda je založena na pokleslém kultu mládí, ze kterého automaticky vyplývá chorobný až patologický strach ba přímo nenávist ze stáří a starých lidí. Jen si poslechtěte názory dnešních sedmnáctiletých na "starší generaci". Vyrazí vám to dech. K něčemu takovému se já rozhodně nehlásím. Jsem mladý člověk a jsem na to hrdý, plynou mi z toho určitá práva, ale i povinnosti a jsem rád, že mládí se nebere dnes jako mínus, ale na druhou stranu nevidím ve stáří něco špatného. Samozřejmě, že se tak trochu stáří bojím a i smrti, to je zcela přirozené, ale jsem si schopen uvědomit, že to není něco špatného, něco, co musíme jednou před ostatními skrývat. Na pohanských vírách se mi vždy líbilo, že starší lidé nejsou v nich vnímáni jako překážející odpad společnosti, který jenom tu společnost vysával, ale jako lidi se zkušenostimi, lidi, co už v životě něco dokázali a mají přehled, lidi, kteří splnili svůj životní úkol, jako lidi, kterým bude brzy dopřáno své vlastní místo v zemi Zásvětí. Nemluvíme tu o nenávisti či odporu vůči devadesátileté babičce trpící těžkou demencí, věk, kdy je pojímáno stáří se neustále snižuje, dnes už u normálně čilý padesátiletý muž je považován za starého a nemohoucího. Ale přiznejme si to - když budeme před nimi takhle zavírat oči, o to bude naše stáří složitější a o to ho budeme hůře nést. Tím, že se stáří a smrti podíváme do očí a přiznáme si tyto neměnné fakty života, lépe se s ní vyrovnáme.

Dalším nesporným přínosem pohanství je i jejich náhled na ženy a jejich úlohu. Typicky šovinistická představa o tom, že žena má držet krok a hubu, konečně upadá a ženy se patřičně staví na své nohy a chtějí něco dokázat - a také i dokáží. Žena a muž jsou si rovny, tohle mi vnímáme jako jasný fakt, ale dlouho tomu tak nebylo a ani vlastně dnes tomu tak příliš není. Měli jsme tu období dominance postavení muže, ale i ženy, ale rovnováhu mezi oběma póly se nám dodnes nepovedlo pořádně nastavit. Jen se podívejte, kolik dnešních mužů je schopno o ženě mluvit tak, že "na svý holce se mi -hehe - nejvíc líbí její prsa" nebo "hlavně aby uměla vařit". Takže rovnoprávnost žen a mužů, bohužel, není zas takovou realitou, jak nám ukazuje naše právo. Bohužel, mnozí pohané to vidí až tak příliš negativně, že se výhradně obracejí na Bohyni a ženu, zatímco muž stojí v pozadí. Někteří z nich vnímají Bohyni jako universální bytost i s mužskými rysy, někteří v ní vídí především pouze ženskou část Božstva. Je zbytečné a hlavně i hloupé se klanět především k Bohyni a odůvodnit to tím, že se to uctívání obou božstev po křesťanství(nebo spíš vedle křesťanství a dalších vír) musí vyrovnat. Ano, musí, ale ve vás samotných! Mě osobně se příčí a dokonce i hnusí představa priviligovanějšího postavení v závislosti na pohlaví (ať už jde o jakékoliv pohlaví) a proto se také často brán za "feministu":-).

Wicca Rede učí, dělej si prakticky co chceš, jen když tím někomu neublížíš. To je hezká věta, taková skoro i pohádková, ale má svůj smysl, na kteří mnozí nevidí. Neplatí to jen v oblastni magie, ale i v "obyčejném životě"(jsem si vědom špatně zvolených slov, protože magií se může prakticky myslet všechno a užíváme jí prakticky v každodením kontextu ani si to neuvědomujeme). Když se toto pravidlo vryje pod kůži bez pohádkového nádechu, ale nádechu racionálního, člověk musí nutně vždy uvažovat nad tím, jestli svých chováním nezpůsobí někomu škodu, uvažovat nad tím, až kam může mít dopady jeho rozhodnutí. Ne, že bych se strachoval, jaké následky do budoucna bude mít to, že si teď vezmu housku se salámem (zřejmě, že ztloustnu), něco takového po někom požadovat ani nelze, ale učí to tak nějak, že když se něco v našem životě stane, jsem se schopen s tím vyrovnat a nést za události svého života zodpovědnost, protože vím, že svůj život si řídím výhradně já a ne nějací bohové.

Jelikož wicca není příliš rozšířeným náboženstvím, dá se řadit mezi ty menšinová a netradiční vzhledem k dnešnímu složení světa, wiccané často od ostatní žádají nebo by chtěli očekávat toleranci a akceptaci jejich vlastních názorů, ať se můžou ostatním zdát sebedivnější. Pro mnohé je těžké, říct něco tak důležitého o sobě s vědomím, že ten druhý vás bude brát za blázna. Ale je to hlavně o té toleranci! Takže, když wiccané chtějí toleranci od ostatních, měli by sami být tolerantní. A to třeba i ke křesťanům. Byl jsem jednou v dobách chatu nařčen z toho, že jsem netolerantní, ano jsem, ale v jiném smyslu - necítím benevolenci před, sprominutím, připotomělými názory na pohanství a zejména wiccu. S tolerancí se samozřejmě pojí automaticky právo na svobodu a na vlastní názor(a také na jeho prezentaci). Jen si uvědomte, před jakou krátkou dobou tohle bylo sepsáno v Deklaraci práv a svobod a kolik států jí ignouje!

Zjevila se mi ve snu Bohyně

Už ani nevím, jakou ten sen měl posloupnost. Jen vím, že jsem našel poklad - a to v Praze, respektivě někde za Prahou, který jsem si dlouho neužil, protože jsem ho vrátil - už také nevím proč, snad, že jsem nedodržel dohodu.
A nakonci, když jsem zlato v truhle vracel na své místo do lesa, uprostřed jezera přede mnou stála Ona - Bohyně. Měla bledou tvář, světlé vlasy a oblečena do světle modrých šatů a tvářila se tak trochu přísně, ale i mateřsky. Poklad si ode mě vzala a stejně tak rychle, jak se zjevila, i zmizela...

---

Galerie združující i obrázek v tomot článku se nachází na stránkách http://www.gothic-iowegian.com/gal6.html , není to však jeho pravý zdroj!

Neal Donald Walsch: Hovory s Bohem pro mladé

Přiznám se, mým prvotním důvodem, proč si půjčit tuhle knihu z knihovny bylo přímo či nepřímo(bude to znít hrozivě) podpořit mou agresi vůči křesťanství(zcela neškodnou!). Pak mě ovšem zaujala.
O čem tak kniha je?
Slavný autor bestsellerů Hovory s Bohem napsal další ze svých děl a to tentokrát ve vydání pro mladé lidi - už jen ten název mě překvapuje, označovat pubescenty a adolescenty mladými lidmi je zcela jistě potěší. Když jsem se do té knihy začetl, dostal jsem pocit, že vůbec nemusí být špatná. Ona totiž na nějakých křesťanských základech zdaleka nestaví - autor jako by sám nepřímo říkal, vytvořte si Boha podle svých představ a neřiďte se příkazy velkých církví. A proto se i v mnohým bodech s církvemi neshodne - tak například jeho náhled na sex či homosexualitu by potřebovali mnohé církve příjmout. Ať už si myslíme či ne, že ta kniha je hlavně napsáno proto, aby využila nestálé a s trochou nadsázky můžu říct - i nebezpečné období puberty k tomu, aby na Novou víru obrátila nové ovečky (berte to i z té druhé strany - puberta je zároveň obdobím, kdy nejvíce oveček křesťanství ztrácí), jejím hlavím cílem je donutit přemýšlet.
Nevěříte v Boha? Nevadí. Je zde popsáno spoustu universálních myšlenek, které stojí za to si je přečíst, tak jako například teorie Prvotní moci apod. a uvažovat pak sám nad nimi. Myslím si, že kniha rozhodně může pomoct prohloubit náboženské cítění lidí na světe bez ohledu na to, jestli jsou katolíci, evangelíci, pohané či Židé.
Kniha však zdaleka není dokonalá - obsahuje spoutu chyb v podobě jakéhosi alibismu Boha/autora a o to je právě lepší! Tím, že kniha podá otázku a sama není schopna na ní odpovědět, nutí člověka, který ji se zájmem čte, aby se sám nad tou otázkou zamyslel a vybudoval si tak další kousíček jeho osobní životní filosofie.

---

Obrázek je převzat z webové stránky http://www.pragma.cz/index.php?id_category=10

"Můj milý deníčku..." Část osmnáctá: "Babička!"

Náš příběh bude otřesen návštěvou rodinného příslušníka - začínají krušné, křesťanské, časy...

22.09.2005 - Né - přijela babička!

Můj milý deníčku, byla jsem zrovna ve svém pokoji a potají si četla Velkou učebnice čarodějnictví a magie, kterou mám půjčenou od Báry a v tom někdo dole u dveří zazvonil. Vždy, když se tak stane, rychle sbíhám dolů, protože se těším, že by to mohl kamarád. Tentokrát jsem sešla také dolů, ale nevím proč - s hrůzou v očích a silně bušícím srdcem - něco jsem tušila. To tušení se vyplnilo, milý deníčku. A to díky tomu, že by ze mě byla už tak vyspělá čarodějka, abych měla jasnozření, máti i papá byli také vynervovaní a také nevěděli proč. Papá otevřel dveře a v jeho očích se leksl děs ze všech nejhrůznější - ovšem falešným úsměvem se návštěvě snažil vštěpit, že je rád, že k nám zavítala. Máma se ani o to ani nepokoušela- vykřikla "Né!" a musela se opřít o zábradlí schodů, jinak by to s ní švihlo. A co já? Já jenom zírala a chladně v duchu kalkulovala, jaké následky tohle všechno bude mít. Přišla k nám totiž babička - z matčiny strany. Ne však na návštěvu, jak bychom se mohli přesvědčit poté, co jsme zahlédli kamión a z něj vycházejích tři muži nesoucí její kufry. Ona k nám šla bydlet. Proč? To bychom se museli podívat do historie, deníčku. Už je to tak, ale můj dědeček, kterého jsme měli zhruba stejně tak rádi jako babičku, zemřel a všichni, celá naše rodina se setkala, ať už chtěla či ne, na pohřbu. A tam byla i babička, která se hned na máti obrátila se svým žalem a pobrečela si na jejím rameni, jak vzácného a spořádaného člověka tenhle svět ztratil. Poté, co dobrečela řekla lehce sarkasticky, že svůj dům prodá a půjde bydlet k nám. A sama se tomu svým řezavým smíchem zasmála. Z tohohle jejího vtipu nám zamrazilo v zádech ještě víc, než ze samotné smrti dědečka - udělali bychom cokoliv, jen ne tu stvůru pustit k nám do domu. Ale od pohřbu už uběhly dva týdny a my si už mysleli, že je po všem. Ovšem jak hodně jsme se mýlili, to jsem si ve svých nejčernějších snech nemohli uvědomit...
Doma totiž začla pravý nefalšovaný teror. Jakmile přišla a ti pánové vysadilo všech jejích deset kufrů a několik kusů nábytku a odjeli, vkročila drze do domu a vyhlédla si pokoj pro hosty, který měli papá s máti v plánu přebudovat na dětský pokojíček pro brášku, a nechala nás do druhého patra, i těhotnou máti, donést všechny její věci. Jak jsme byli uřícení, snad nebudu ani vyprávět, s tím, co se začalo dít po té, se to nedá srovnat. Okamžitě ten pokoj přebudovala podle svého mínění, všechny "nepotřebné" věci vyházela i nábytek(místo něj si dosadila svůj). Jenže ona začala s přestavbou vlastního pokoje a končila s celým naším domem. Takže během dvou hodin nám po celém baráku vyselo asi padesát krucifixů, snad na každém rohu a několik stovek fotek, na kterých byla ona a dědeček. Jí je sice už přes sedmdesát, ale čilá je až až. Všichni jsme se jí normálně báli, když pobíhala po domě s vrtačkou. U každého kříže s tím pitomým Kristem si nemohla odpustit větu "Ať nad náma bdí...".
Za chvíli dolů svolala jakousi rodinnou konferenci, pro kterou se vžil normálně název "Třetí vatikánský koncil". Začala tam probírat, jak je otřesena tím, jak žijeme nekřesťanským životem, následně se rozeřvala na máti, jaktože nás nenutí chodit do kostela a potom jí snad málem kleplo, když máti nebyla schopna vykoktat adresu nejbližšího kostela. Ta si však v zápětí našla mapu města a do deseti minut rozhodla, že budeme pravidelně každou neděli a o svátcích tam chodit. To ještě ale není všechno - už mi navrhla uspořádat jakousi party pro mé přátele, díky které zjistí, jací oni jsou a jestli jsou natolik dobří, abych se s nima mohla přátelit. To jsem ihned odmítla. Včera v pět hodin ráno bez zaklepání a dovolení vstoupila do mého pokoje s vrtačkou a nad hlavou mi připovňovala další otřesný krucifix. Víš, jak hnusné je probuzení, když ti někdo vrtá nad hlavou? Bojím se, deníčku, že tohle vůbec nedopadne dobře, že jestli tu bude ona, tak s ním nevydržím. Už tě dokonce našla, deníčku, na posteli. Zaplať pánbůh, že si byl zamčený. Poté, co tebe našla, vyrazila tryskem z mého pokoje a se šíleným vztekem se mě začala vyptávat, co to jako má být. Když jsem jí řekla, že deníček, do kterého si píšu, tak se rozeřvala ještě víc, že se mám svěřovat nanejvýš knězovi a ne nějaké pitomé knížce. Den na to, když jsem zase ještě spala (ta vytrvalá můra chodí spát někde kolem jedné a vstává už ve čtyři), se do mého pokoje vytasila tentokrát s kladivem. Našla mi tě a začala zběsile mlátit do zámku se slovy "Nic ďábelského v domě!". Netrpí ona náhodou demencí? Ihned jsem se probudila a začla řvát, tím jsem probudila i rodiče, kteří ji konečně zadrželi. Během té chvíle jsem tě sbalila a uklidila na půdu - díky pavoukům a krysám je to jediné bezpečné místo, kam se ona neodváží. A tak tady na půdě pod slabým světlem staré lampy sedím a píšu další řádky.
A co jinak? Jistě tě zajímá, co důležitého mi Michal chtěl zdělit. A tak jsem se opravdu sešli a pověděl mi tedy po dvou hodinách konktání, díky kterému jsem se dozvěděla jenom to, že se s Bárou rozešel, že má zřejmě rád mě a s Michalem si nerozumí, protože i on mě miluje. Takže abych to shrnula, nedávno jsem plakala nad tím, že nikdo mě nechce, teď zase nad tím, že mě chce až moc lidí. Nevím, co mám dělat! S Michalem se momentálně nestýkám, odjel někam do Anglie nebo co a s Petrem zase nemůžu, protože mi to Bára zakázala. No samozřejmě, že si musela u mě vyplakat, já ji tak docela chápu, ale ona nechápe, že tím zároveň ztěžuje život i mě. Covenovská práce se díky těmto probémům zastavila, jen já s Bárou máme něco menšího v plánu. Krom toho, že Bára se bude snažit Michala proklít. Udělám cokoliv, jen aby se tak nestalo. Nechci, aby mu bylo ublíženo, takže se chystám na jeden menší rituál, kdy její moc alespoň na určitou chvíli "svážu", takže jí nic nevýjde. S tím se samozřejmě pojí i panenka, kterou stále má u sebe Veronika. S ní jsem se stačila už ve škole pohádat rovnou třikrát. A jelikož je neoblíbená, tak já naopak na oblíbenosti jenom získávám. Ten pošuk-šprt, se kterým se asi nejvíc přátelím, není zas tak špatný, jak jsem si myslela. Dokonce jsem mu už řekla, že jsem čarodějka. Tomu se ovšem vysmál, něčemu takovému prý nevěří a že chce důkaz. Já mu slíbila, že až se znovu obnoví covenovská práce, tak ho na jeden esbat přizvem a sám uvidí, že si nevymejšlím.

10.11.2005, by Dragon of Celts

Recenze

Brzy na tomhle blogu výjde recenze na Zahradovu knihu - musíte si ovšem počkat, protože jsem jí půjčil kámošce před tím, než jsem jí celou dočetl - to snad ovšem nikoho nepřekvapuje.
Byl jsem otázán, jestli budu Zahradovi lízt do prdele, otevřeně říkám - za to mi on nestojí, řeknu to, co si myslím a to zcela popravdě bez jakýkoliv okolků a chození kolem horké kaše.

Chci být medvídek:-)

Je tu Samhain, takže přeju mimochodem pěkné oslavy, a s ním začíná mé neoblíbené období v roce - zima. Fuj! Chci být medvídkem, který se pořádně nažere, udělá si pelíšek, lehne si a chrní, dokud není jaro.
Takže dobrou a na Beltaine mě někdo probuďte.:-)